Herecký talent ze sportovky

Jiří Hejcman získal první herecké zkušenosti už jako dítě školou povinné, a to v seriálu Medvědi nic nevědí. „Chodil jsem na sportovku se zaměřením na házenou. A čirou náhodou právě tam dělali konkurz na dětské role v tomto seriálu a já jsem jednu z nich dostal,“ popisuje Jirka. „Natáčeli jsme o prázdninách, týden jsme byli třeba ve vojenském prostoru na Libavé, takže to znamenalo, že jsme jezdili v džípu a házeli granátem a prolézali stará kasárna určená k demolici, úžasný zážitek,“ vzpomíná Jiří.

Od první role nebylo daleko k dabování dětských rolí ve filmech a seriálech, a to ve filmových ateliérech ve Zlíně. „Dabovali jsme třeba Supermana nebo Lassie se vrací. Dospělácké role s námi dabovali herci ze zlínského divadla, kteří si nás asi otipovali, a tak se najednou stalo, že jsem od režiséra Karla Semeráda dostal nabídku hrát v šestnácti letech roli prince v pohádce Popelka. Byl to pro mě velký svět,“ popisuje Jiří Hejcman. „A když se to takto všechno na sebe nabalovalo, a navíc vyšlo najevo, že ze mě žádný extra házenkář nebude, tak táta řekl: ‚Zkusíš konzervatoř a jako druhou školu uměleckého řezbáře.' A protože zkoušky na konzervatoř se dělaly o měsíc dřív než všechny ostatní, řezbáře už jsem ani nezkoušel, protože mě na herectví vzali. Ostatní se ještě stresovali a já už jsem se nosil jako velký borec přijatý ‚na konzervu',“ směje se herec.

Hejcman versus Kubáník aneb výměna živočišných druhů

Když Jiří Hejcman odešel na brněnskou konzervatoř, roli prince v Popelce v Městském divadle Zlín po něm převzal tehdy začínající a čerstvý herec Josef Kubáník. „To bylo, jako když jeden živočišný druh střídá druhý. Představte si dvacetiletého Jožku Kubáníka, jak jezdí po jevišti na dřevěném koníčkovi oblečený ve voláncích, s načesanou paručkou a kulatými brejličkami. Jednou jsem se na něj byl už coby zkušený student herectví podívat a říkal jsem si: ‚Takhle prznit moje umění!' Tehdy jsme se s Jožkou vůbec neznali, později jsme spolu seděli dvacet let v jedné divadelní šatně a mockrát jsme se tomu smáli. Náhody jsou neuvěřitelné,“ usmívá se Jiří Hejcman.

Profesoři Pitínský, Stránský a Dušek

Jak už to u herců bývá, i kariéru Jiřího Hejcmana ovlivnily některé režijní osobnosti více než jiné. „První byl Jan Antonín Pitínský, se kterým jsem ve Zlíně dělal monumentální a slavnou inscenaci Osm a půl (a půl) s Bolkem Polívkou v hlavní roli. A pak, když jsem nastoupil do Slováckého divadla, moje první role byla u pana Pitínského v Bratrech Karamazových. Potom si mě a Martina Vrtáčka vytáhl i na obrovský projekt, kterým se v roce 2009 slavilo dvacáté výročí svatořečení Anežky České v brněnské katedrále na Petrově. Tam jsem potkal Vlastu Chramostovou a Stanislava Milotu, Kláru Issovou, Danielu Kolářovou a mnoho dalších osobností. To byl obrovský zážitek, já a Martin jsme tam byli vedle těch republikových hvězd jediní z oblastního divadla,“ vzpomíná Jiří.

Další významnou osobností jeho kariéry byl tehdejší ředitel Slováckého divadla Igor Stránský. „Ten mě ovlivnil asi nejvíc ze všech, protože kdyby mě nepřijal do angažmá, vůbec nic dalšího, co se stalo, by nebylo. Občas se na to zapomíná, ale myslím, že jeho vliv na kulturu a divadlo na Slovácku je zcela zásadní,“ myslí si Jirka Hejcman.

A ještě v jedné věci je Jiří Hejcman emeritnímu řediteli slovácké scény vděčný. „S oblibou říkám, že jsem chodil do školy až k Igorovi Stránskému. V Brně na konzervatoři jsem se učil spíš jiné radosti života, inspiraci jsem sbíral po hrstech, ale herectví mezi ně zrovna nepatřilo,“ směje se Jiří. „Takže mými profesory byli až režiséři Igor Stránský, Jan Antonín Pitínský a Zdeněk Dušek, ti mě naučili nejvíc až v praxi a dodnes z toho těžím. Pak přišli další významní režiséři – Oxana Smilková nebo Dodo Gombár. S tím jsme si sedli moc dobře, a to je pro mě nesmírně důležité, abychom si rozuměli i lidsky a měli k sobě důvěru. Pak ten proces vzniku inscenace probíhá úplně jinak a výsledek tomu odpovídá. I když pro mě osobně je mnohdy mnohem významnější právě ten proces,“ svěřuje se herec, který u renomovaného režiséra naposledy ztvárnil nezapomenutelnou Kozu Majku ve Farmě zvířat.

Rodinná umělecká pouta

Tatínkem Jiřího Hejcmana byl Ivo Hejcman, který dlouhá léta působil jako animátor ve filmových ateliérech ve Zlíně. „Podvědomě mě to možná ovlivnilo v tom, že jsem tíhl k umění. Jako kluk jsem poznal Vladimíra Jiránka, autora Boba a Bobka, nebo velkého výtvarníka Igora Ševčíka, často jsem byl sám na ateliérech. Navíc mamka byla zpěvačka a zpívala s Wabim Daňkem. Když si pustíte úplně první a originální nahrávky písniček Rosa na Kolejích nebo Mávej, tak ve vokálech slyšíte sestry Svobodovy, to byly mamka a teta. Nazpívali to, ještě když Wabi jezdil v Gottwaldově jako řidič sanitky a než dostal laso do Prahy,“ prozrazuje Jiří.

Všichni Jirkovi bratři vystudovali uměleckoprůmyslovou školu a všichni chodili jako děti do základní umělecké školy. „Na mě vyšel folklorní soubor Barvínek a výtvarka. Na konzervatoři jsem měl kytaru, a i když jsem tomu moc nedal, aspoň základy si pamatuju a můžu teď cvičit s naším Kubou.“

S manželkou a herečkou Pavlínou Hejcmanovou mají kromě Kuby ještě Matěje. A jak říkají, jestli z nich budou herci, vůbec neřeší. „Chceme, aby hráli na nějaký nástroj, chodí na zpěv, do folklorního souboru Omladinka. To jsou krásné věci, které je posouvají jinam než sociální sítě. O tom u nás moc nepanuje diskuse. Ale herectví je nezajímá, jde to mimo ně. Možná proto, že jim divadlo není vzácné, jsou v něm každou chvíli s námi. Že bychom jako někteří rodiče říkali ‚No ten náš bude stoprocentně herec', to fakt neřešíme.“

Hrajeme a díky bohu za to

Dokázal by si oblíbený herec představit, že by dělal jinou práci, než je divadlo? „Občas jo. Myslím si, že herci se dělí na ty, kteří mají divadlo jako naprosto osudové a neumí bez něj žít, a na ty, kteří ho sice milují, ale dokážou si představit, že by dělali i něco jiného. A to jsem já,“ přiznává. „Pokud, tak bych chtěl něco, kde bych nemusel moc zapojovat hlavu. Třeba bych chodil po lese a počítal laňky, pak bych sedl na traktůrek a posekal kus louky, byl bych na vzduchu, to by se mi líbilo. Ale třeba bych po týdnu zjistil, že bych takovou práci nezvládl,“ směje se Jiří. „Občas toho máme v divadle hodně, nepouštíme práci z hlavy, když odcházíme domů, jsou to víkendy, večery. Ale na druhou stranu nechci žehrat. Hrajeme a díky bohu za to, že ty úkoly jsou pestré a různorodé a můžu poznat hromadu skvělých osobností. Můžu dělat divadlo ve městě, které miluju, ve kterém jsem se usadil s rodinou a je mi tam dobře. Jsem rád za to, jak to je,“ uzavírá Jiří Hejcman.

Dotazník pro Jiřího Hejcmana

Jaká je vaše představa dokonalého štěstí?
Šťastná rodina.

Jaký je váš největší strach?
Strach o rodinu.

Kterého žijícího člověka nejvíce obdivujete?
Mou milovanou ženu Pavlínku.

Co se vám na vašem vzhledu nejvíce nelíbí?
Že neumím moc pravopis.

Čeho si vážíte na ženě?
Na své ženě všeho.

Čeho si vážíte na muži?
Na své ženě všeho.

Jaký talent byste chtěli mít?
Talent na jazyky.

Kdy a kde jste nejšťastnější?
Když jsem se svou rodinou. Je jedno kde.

Co nebo kdo je největší láska vašeho života?
Má žena Pavlínka.

Pokud byste na sobě mohli změnit jednu věc, co by to bylo?
Nebýt takový „despota“.

Co považujete za svůj největší úspěch?
Že mám krásnou ženu a dva krásné syny.

Pokud byste měli zemřít a vrátit se na svět jako člověk nebo věc, co by to bylo?
Nechci se vracet, ale chci tu být co nejdéle.

Kde byste nejraději žili?
Jsem šťastný tam, kde jsem. V Uherském Hradišti.

Kdo jsou vaši oblíbení spisovatelé?
Ian McEwan.

Kdo jsou vaši hrdinové ve skutečném životě?
Jean-Claude van Damme, Sylvester Stallone, Arnold Schwarzenegger a má žena Pavlínka.

Jaká jsou vaše oblíbená jména?
Pavlína, Matěj, Jakub.

Současné role Jiřího Hejcmana

Stanley / Tramvaj do stanice Touha

Dr. Ranceová / Klíčovou dírkou

Koza Majka / Farma zvířat

Vincent / Hostina dravců

Harry Douglas / Zamilovaný velvyslanec

Limonádový Joe / Limonádový Joe

První kněz / Jesus Christ Superstar

Měsíček lékařský a Máta peprná / Anička a bylinkové kouzlo