Vraťme se do podzimu 2010, kdy jste připravovali premiéru muzikálu Cikáni jdou do nebe. Jak na tu práci vzpomínáte s odstupem dvou a čtvrt roku?
To je vážně už dva a čtvrt roku? Mám to v naprosto  živé paměti. Bylo to krásné zkoušení. Všichni jsme od začátku věděli, že pracujeme na něčem výjimečném. Během zkoušení nenastal žádný zádrhel, žádný časový ani jiný stres. Možná to vidím kapánek zidealizovaně, ale já si to vážně takhle pamatuji. Ne vždy se na sebe pořád usmíváme, ale v případě Cikánů to bylo jedinečné a myslím, že na výsledku je to znát.

V listopadu pak následovala slavná premiéra. Co si vybavíte při vzpomínce na ni?
Ano, pak přišla premiéra. Byli jsme všichni tak namotivováni, že to v zákulisí vypadalo jak před startem finálové stovky na olympiádě. Měl jsem pozvané přátele, kteří ve Slováckém divadle nikdy nebyli. Seděli dvě a půl hodiny s otevřenými ústy a hleděli. (smích)

Muzikál měl obrovský úspěch, diváci na konci tleskali vestoje, nechtěli vás ani pustit z jeviště. Zažil jste už takový pocit někdy?
Bude to znít asi strašně nabubřele, ale ano, zažil. (úsměv) Rychlé šípy, Donaha!, Harold a Maude, 1+2=6 (Jeden a dvě je šest), Oskar a růžová paní, Kdyby tisíc klarinetů - to všechno jsou představení, při kterých diváci tleskají ve stoje. Je to krásná odměna.

Čím to podle vás je, že je muzikál tak úspěšný?
Je to muzikálová show se vším všudy. Láska, vášeň, smrt, poutavá hudba, solidní pěvecké výkony. Má všechny parametry divácky úspěšného titulu. Jde jen o to nepokazit to. A jak to tak vypadá, tak jsme v této zkoušce obstáli.

Skladby zpíváte v romštině. O čem vlastně jsou?
Ano je to romština, ale teď si nevzpomenu jaký dialekt konkrétně. Romských dialektů je ohromné množství. A o čem že jsou? No, to je jednoduché. Je to lidová tvorba, takže o tom stejném jako naše lidové písně – o životě.

Sám jste hrál v několika muzikálech. Na které pomyslné příčce by byli Cikáni?
To je nelehké rozhodování, ale asi na druhém hned za Pokrevními bratry.

Po více jak čtyřiceti reprízách jste muzikál přestali hrát. Věřil jste, že se na jeviště vrátí, tak jak si to přáli diváci?
Samozřejmě, že jsme všichni věřili. Ani na chvilku mě nenapadlo, že by divadlo Cikány stáhlo z repertoáru. Zdaleka ještě není uspokojený divácký zájem a mám takový dojem, že ani hned tak nebude.

Vím, že jste se s kolegy na Cikány tak těšil, že jste si několik skladeb střihli na vánočním koncertu s cimbálovou muzikou Harafica. Vybavily se vám všechny ty několikahlasy rychle, nebo jste potřebovali zase dlouho zkoušet?
Až jsme se všichni divili, jak kvalitně to máme uloženo. Všechno hned naskočilo. Ale nehodláme usnout na vavřínech a do obnovené premiéry si všechno ještě mnohokrát a důkladně zopakujeme.

Co všechno vás teď v divadle čeká před obnovenou únorovou premiérou?
Teď mám za sebou českou premiéru Cybercomicsu Egona Bondyho. Je to takový Matrix po česku (smích), diváci se mohou těšit na neblahou vizi naší nepříliš vzdálené budoucnosti. A pak začneme připravovat hned dva tituly – Noru a komedii Popel a pálenka, ale toto dvojí zkoušení se bude muset obejít beze mě. Mám totiž po třinácti letech poprvé volno, takzvaný volný turnus.

Co byste vzkázal divákům, kteří muzikál ještě neviděli a co těm, kteří uvažují, že si ten fantastický zážitek zopakují?
Ani na chvilinku neváhejte, čeká na vás opravdu mimořádný zážitek a kapesníky s sebou. A je jasné, že v hledišti Slováckého divadla velmi rádi přivítáme i ty, kteří Cikány už viděli. Některé zážitky stojí za to si zopakovat.